Na zastávce metra na Atlantic Avenue v centru Brooklynu je chodba s betonovým převisem, který je snad metr a půl nad zemí. Někdo na ten převis ochotně namaloval žlutočernou ceduli „Pozor“, abyste věděli, že jde o nízký most. Ale řekněme, že jdete kolem a s někým mluvíte nebo jen posloucháte něco na telefonu a nejste si plně vědomi svého okolí. A řekněme, že navíc měříte 7 stop.

Průměrná výška dveří je 6 stop a 8 palců. Pro průměrného člověka to není problém. Stejně tak to není problém, pokud jste náhodou vyšší než metr osmdesát. Pro ty z nás, kteří se náhodou výškově vymykají, se stane pavoučí smysl, když procházíme dveřmi, které jsou nižší než my. Ani o tom nepřemýšlíme. Prostě instinktivně mírně skloníme hlavu a projdeme bez úhony. Možná se nám někdy trochu nepovede načasování, a tak se špičkou hlavy škrábneme o zárubeň dveří. To je v pořádku. Nestěžujeme si. Jen tam chvíli stojíme, třeme si hlavu a připadáme si trochu hloupě. Doufáme, že nás nikdo neviděl. (Všichni nás viděli.) To se stává. Šest stop a tři palce vysoký betonový převis je ale něco jiného.

Za ta léta, co jsem žil v New Yorku, jsem se na tom jednom převisu na Atlantic Avenue zničil snad třikrát. Nebyly to situace, kdy bych se otíral o ovčí hlavu. Byly to okamžiky, kdy jsem se naprosto odpálil tím nejnápadnějším možným způsobem. Jednou mi odletěly brýle a klouzaly po špinavé podlaze. Jednou se mi zrak zaplnil oranžovým světlem a já padl na jedno koleno. Jednou jsem krvácel. Ve všech třech případech jsem musel přemýšlet, jestli jsem si právě nepřivodil otřes mozku. (Možná ano? Nikdy jsem si to nenechal vyšetřit.) Ve všech třech případech se u mě zastavili přátelští cizinci a ptali se, jestli jsem v pořádku, jako bych byl malé dítě, které právě spadlo z kola. Ve všech třech případech jsem si přál, aby ti lidé prostě odešli.

Je těžké přesně spočítat, kolik lidí měří sedm stop nebo víc. Podle některých odhadů je na planetě jen 2800 sedm stop vysokých lidí. To se zdá být málo. Článek časopisu Sports Illustrated z roku 2011 tvrdil, že existuje 17% šance, že nějaký Američan s výškou alespoň 7 stop bude hrát v NBA. To se zdá být vysoká hodnota. Přesto je jasné, že je nás velmi málo. Je nás zlomek desetiny procentního bodu. Jsme odlehlí z odlehlých. Skrýváme se všem na očích. Doslova.

Nejsem, přísně vzato, sedmimetrový. Do této mety mi chybí půl centimetru. Ale i tak jsem extrémně vysoký. Jsem vyšší než ty a nejspíš i než kdokoli, koho znáš. Ten tvůj bratranec? Toho vysokého? Tu, o které máš nevysvětlitelné nutkání mi vyprávět, když mě zasypáváš otázkami o mé výšce? Jsem vyšší než on.

Celá moje rodina je vysoká, ale je vysoká jako normální lidé: Otec měří metr osmdesát, matka metr osmdesát, bratr metr osmdesát, jen jeden prarodič měří méně než metr osmdesát. Moje žena je taky vysoká. Moje děti jsou vysoké. Ale nikdo jiný v mé rodině není vysoký jako startovní výška NBA. Cizí lidé na nikoho jiného otevřeně nekoukají. Nikoho jiného se občas bojí i psi.

Vždycky jsem byl vyšší než všichni kolem mě. Ve druhé třídě jsem měl metr osmdesát. Ve čtvrté třídě jsem měl naposledy učitele, který byl vyšší než já. Šestá třída byla poslední, kdy jsem mohl vejít do obchodu s obuví a koupit si boty. Takhle jsem prožil celý život. Proto vím pár věcí o tom, jaké to je být obrem. Možná jste zvědaví. Několik nejdůležitějších momentů:

– Letadla jsou noční můra. Cestování letadlem je příšerné pro všechny a rozměry sedadel v autobusové třídě jsou určeny pro děti, případně skřítky. Ale komerční letecké společnosti pro nás představují zvláštní druh pekla. Tady je návod, jak to funguje v případech, kdy vás laskavá a zděšená letuška okamžitě nestrká na volné sedadlo ve výstupní řadě: S obtížemi se vklíníte do sedadla, které vám bylo přiděleno. Zatnete zuby. Snažíte se ignorovat případné křeče nohou. Modlíte se, aby se osoba před vámi nepokusila sedadlo sklopit. A když ten člověk sedadlo sklopí, zapřete se oběma koleny o opěradlo židle, silně zatlačíte a odmítáte ustoupit o milimetr. Váš tichý souboj vůle zuří, dokud letadlo konečně nezačne klesat, a vy si přísaháte, že už nikdy nepodstoupíte toto mučení.

– Kompaktní auta jsou nemožná. Zábavná historka: Když jsem chodil do autoškoly, můj učitel s popelavým obličejem nakonec požadoval, abych zaparkoval auto a vystoupil ze sedadla. Neexistoval způsob, jak bych mohl bezpečně řídit jeho auto. Když jsem vyjížděl z křižovatky na červenou, sešlápl jsem plyn a brzdu zároveň. Pedály byly příliš malé a moje nohy příliš velké. Jednou jsem se pokusil řídit kamarádův Neon a málem jsem koleny zlomil sloupek řízení. Umím řídit manželčin Civic, ale snažím se to nedělat příliš často, hlavně proto, že vypadám a zním přesně jako v tom díle Simpsonových o vysokém chlápkovi, který řídí malé auto.

– Živá hudba je úžasná. Vždycky je na ni vidět! Ať jste kdekoli! Je to skvělé! Je s tím spojená určitá trapnost. Vždycky si musím najít místo někde vzadu nebo u zdi či sloupu. Jsem starý mazák v dělání lítostivých obličejů na jakoukoli nešťastnou duši, která náhodou stojí za mnou. Jednou jsem si v obchodě s deskami Mobb Deep všiml, že jsem vyšší než Prodigy i Havoc, i když stáli na pódiu, které bylo možná metr a půl nad zemí. V devadesátých letech mě zbloudilí davoví surfaři pravidelně kopali zezadu do hlavy, protože moje hlava byla to jediné, co se vznášelo nad davem.

– Amazon je dar z nebes. Oblečení mi divně sedí. S tím jsem se už smířila. Boty jsou jiný příběh. Víte, kolik obchodů prodává boty velikosti 20? Žádný obchod. Žádný obchod to nedělá. Ale některé internetové obchody umožňují vyhledávat podle velikosti, a ti lidé jsou nejlepší. Amazon je důvod, proč nechodím s dřevěnými prkny přilepenými k nohám.

– Některé činnosti jsou mimo mísu. Nikdy nepůjdu lyžovat. Nikdy nebudu řídit motokáru. Bowling je v pořádku, pokud jsem ochotná vést předběžnou konverzaci o tom, že si nebudu moct půjčit boty do aleje. Tohle všechno mi naprosto nevadí.“

– Hlasité večírky a přeplněné bary se okamžitě promění v chaotickou vřavu hluku. Pokud si nenajdu barovou stoličku nebo místo v rohu, neuslyším ani slovo z toho, co kdo říká. Všechny ty rozhovory se prostě odehrávají pode mnou. Společenské kuřácké pauzy mohou být účinným způsobem, jak se z toho vymanit, pokud jste ochotni se vypořádat s nevyhnutelnými vtipy typu „zabrzdi svůj růst“.

– Lidé si vždycky chtějí povídat. Před časem se objevil virální příběh o dvoumetrovém středoškolákovi, který u sebe nosil vizitku a rozdával ji každému, kdo ho kvůli tomu oslovil: „Ano, jsem vysoký. Jste velmi všímaví, že jste si toho všimli.“ Vím, jak se cítí. Byl jsem jako on déle, než bych si chtěl připustit. Ale důvod, proč lidé chtějí mluvit o tom, že jsou vysocí, je ten, že to vládne. Je to působivé. Vím to, protože při vzácných příležitostech, kdy jsem potkala lidi vyšší než já, jsem se stala absolutním otravou. Pár vteřin stojím v bezvýrazném úžasu a pak chci všechno vědět. Takže když se nad tím zamyslím z téhle perspektivy, dokážu soucítit skoro s každým, kdo chce vědět, jak to odsud nahoře vypadá, včetně toho cizince v supermarketu, kterého, ne že by byl divný nebo tak něco, prostě zajímalo, jak velké mám péro.

– Lidé se vždycky chtějí bavit konkrétně o basketbalu. Ne každý, kdo je vysoký jako já, hraje basketbal. Možná bychom měli. Ale možná jsme se narodili s koordinací rukou a očí ospalých batolat. Možná máme groteskně hubené a kostnaté postavy a do dospělosti jsme nedosáhli ani dvou set kilo. Možná jsme se jen na střední škole tolik nesnažili. Možná jsme se styděli za to, že jsme byli verzí Shawna Bradleyho v našem středoškolském týmu. Možná všechno z výše uvedeného! Ale pokud budete trvat na tom, abyste nás dostali na hřiště, stejně budeme s velkým potěšením odhazovat vaše střely ze vzduchu a dělat z vás blbce.

– Vždycky bude někdo potřebovat vyměnit žárovku nebo sundat těžkou věc z vysoké police. A já se pak budu naparovat s vypnutou hrudí jako superhrdina.

Za to mi stojí zranění z betonového převisu, možná zkrácená délka života, omezené módní možnosti a všechno ostatní. Je to samozřejmě zvláštní, vynikat tak výrazně z genetických důvodů, které nemůžete ovlivnit. Dokonce i elitní sportovci, kteří využili své výšky, jsou si toho vědomi. Podle většiny odhadů měřil Bill Walton asi metr osmdesát, ale vždycky tvrdil, že měří metr osmdesát, protože pro něj cokoli nad metr osmdesát znamenalo, že jste v kategorii podivínů. Kevin Durant si účtuje metr devadesát, i když je vysoký asi jako já.

Těmto lidem rozumím. Většinu života jsem strávil tím, že jsem se tvrdě hrbil a říkal, že měřím metr osmdesát, ne metr devadesát. Je to mentální přizpůsobení – zjistit, že nikdy nebudete normální a že je to dobře. Ale je to dobrá věc, když pominu drobné bolesti hlavy. Téměř v každém filmu Stevena Spielberga je alespoň jeden okamžik, kdy se někomu v obličeji objeví údiv a úžas, kdy čelisti povolí a oči se rozšíří. To je Spielbergův obličej. Lidé se tak tváří i ve skutečném životě. Kdo by to vyměnil?“

Tom Breihan je vedoucím redaktorem časopisu Stereogum a pro The A.V. Club píše rubriku o akčních filmech A History of Violence. Žije v Charlottesville ve Virginii.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.